Malá Továrna Na Hovínka

Začnu krátkým příběhem o našem mazlíčkovi. Do naší rodiny přibyla fenka s honosným názvem Žofie Von Bahnhof. Je to yorksheer kříženej s dalmatinem s tím, že ty tečky jsou takový rozpitý. Jako špatně natřenej pes po dešti.

Žofinka je hravá, je čilá ale neposlušná. Loužičky vytváří nezávisle na místě a času po celém bytě. Tento 1550 gramových kousek denně vyčůrá přibližně 3x tolik, co váží, což je obdivuhodné.
Nedávno začala štěkat a stále se nám snaží něco říct. Nejplodnější chvíle má tehdy, pokud všichni spí.

Unikátní je její schopnost pohybovat s vlastními výkaly. Libuje si v přenášení částí (ano, pouze částí) svých bobků. Jsou 2 místa, kde můžete na tyto bobky narazit. Přenáší si je buď na sedačku, kde sedíme my, tedy není úplně nemožné čas od času nasahat na zadní straně svých tepláků nějaký ten bobek. Již placatý.
Druhé místo je její pelíšek. To je další věc, kterou mě fascinuje. Svůj prťavý pelíšek klidně sdílí celou noc s bobkem, který se povaluje jen několik centimetrů od čumáčku.

Když jsme se dostali k hovínkům, přichází na řadu hlavní příběh, jehož scénář už se dá předpokládat.

Ještě uveřejním větu, kterou jsem od své mamky často slýchával. ,,Choď v pantoflích!‘‘ nebo ,,Kde máš pantofle?‘‘
A všichni dobře víme, že mamky mají pravdu.
A teď už vám je asi jasné co se stalo.

Budík. Venku tma. Všude tma. Potřebuju si dojít na záchod. Kde mám pantofle? Ále, kašlu na pantofle. Po paměti jsem došel ke koupelně, otevřel si posuvné dveře a hned první krok mi naznačil, že s čůráním budu muset ještě chvilku počkat. Nejdříve sprcha.
Má bosá noha se mi svezla po kluzkém, lehce nařidlém hovínku a já to málem neustál. Hned mi bylo jasné, oč běží. Rozsvítil jsem. Jelikož nejsem silná povaha, dlouhá lajna smrdutého hovínka táhnoucího se dobrý metr od dveří, v mém žaludku vyvolala nejistotu. Dílo bylo dokonáno ve chvíli, kdy jsem dostal ten úžasný nápad nohu zvednout a ze spoda se podívat, jak se takové hovínko na holé noze vyjímá. Střih.
Zvracím do záchodu s hovnem na noze.

Konečně jsem ale po těch letech začal chodit pravidelně doma v pantoflích.

Kamarád říkal, že...

Chybama se člověk učí

(zde se nejedná o vlastní příběh)

Asi po 3. v životě jsem si objednal šlapku. Abych pravdu řekl, 2 předešlé zkušenosti nebyly žádnou oslavou mrdu, nýbrž zklamáním. Proto moc nechápu, že jsem si to lajsnul po třetí. Ale už to ve mně bylo dobrý 2 týdny. Denně jsem projížděl kurví nabídku a zběsile listoval po kozách 4+. Většinou jsem si jen vyhonil a byl klid, nikam jsem nejel, nebo nikam nevolal. Ale věděl jsem, že to stejně brzy přijde. Jako tenkrát a předtimkrát.
Je to jako, když máte u baráku žumpu, kterou musíte čas od času vyvézt. Ty sračky musej pryč, jinak se stane neštěstí.
A přesně tenhle účel to splnilo. Dokonce to stálo stejně jak žumpař, co nám vyváží hovna od baráku. Ironie. Každopádně se cítím poměrně svěží a fajn. Jako když se dobře vyserete, přesně takhle to funguje. Jen ten proces, kdy kadim mě možná baví víc. Ale to je jedno. Jde o ten výsledek.

System of a Down

I kdybych měl garáž plnou aut, stejně si čas od času svezu zadek starou dobrou pražskou tramvají. Nerad bych přišel o příběh, kterým mě poctili 2 středoškoláci během dnešní jízdy.

,,Kámo, tady ten retard je snad na každý fotce. Já ho viděl s Obamou, asi 10x se Stanley Cupem, s NFL hráčema, s hráčem Premier League, i s Ronaldem. Mi řekni, co je na něm tak úžasnýho. Čim se tak liší od jinejch postiženejch, že ho cpou všude?"

,,Děláš si prdel? Downův syndrom ti nic neřiká?"

,,Co? Co to meleš. Mluvim o tom, že ten týpek je všude"

,,Všichni s downem vypadaj stejně ty mentále"

Albert Nobel Einstein Pythagora

S hokejkama se nenudíš...

,,Hele vo vzdělání to vubec není ty vole. Koukni na mě voe, mám základku, ještě sportovní jo a co mi chybí ty vole, chápeš mě ne? Co potřebuju jo, to si vyřídim a co nepotřebuju, to nepotřebuju. Doma si taky se všim poradim, když potřebuju něco vopravit, tak si to udělám taky sám, jako tý základní věci, víš co, ale zvládnu. A taky mě to nikdo neučil.'' povídal s takovým sebepřesvědčením, že by mu to i člověk věřil.

Ale každá mince má dvě strany. O pár týdnů jsem se bavil s již bývalou přítelkyní tohoto relativně úspěšného nejmenovaného hokejisty. A budeme-li měřit úspěch pocitem subjektivního štěstí, rozhodně úspěšný je, vždyť jemu nic nechybí voe.

,,To bys mi nevěřil, co on byl schopnej udělat jo. Tak jsme byli v novym bytě, ale nebyl tam držák na toaleťák. Tak se vytasil, že ho tam nainstaluje. Hrozný rány, vrtačka byla slyšet, trvalo to asi hodinu a půl. Zavolal mě, ať se podívám, že už je to hotový. Krom toho, že místo jedné díry ve zdi byli tři, ačkoli pouze jedna posloužila účelu a šílenýho bordelu všude jsem byla docela překvapená. Čekala jsem něco daleko horšího.
Asi za 20 min jsem šla na záchod. Co myslíš? On ten držák dal tak daleko od záchodu, že jsme tam ani jeden nedosáhli.
Nebo, když jsme spolu byli asi 3 týdny, tak mi frajer přinesl kupu dopisů z bank, pojišťoven, finančního úřadu a podobně. Hodil to po mně a řekl. Ná, když studuješ to IT, ty informační věci, tak mi prosimtě řekni, co po mně chtěj, já v tom mám fakt bordel, oni se neuměj normálně vyjádřit, kdo to má lušit''
Naštěstí mu nic nechybí voe. A je šťastnej. Já chci byt taky uplně tupej. 

Im Sexy And I Know It

Blondýnky a já

Dvě krásný blondýnky na baru se na mě culí už asi 15 minut. Vysoký, kolem 30, postavy jak z photoshopu. Potřebuju to někam posunout. To, že jsou uplně z jinýho světa a z celýho toho zástupu zlatem ověšenejch potenciálních sponzorů čučej zrovna na mě, mi vůbec divný nepřišlo. Protože tyhle holky určitě nejsou takový.

Půjdu na záchod kolem nich, snad se něco stane.

,,Ahoj krasavče, kam tak spěcháš, snad už neodcházíš" pronesla jedna z nich s takovým úsměvem a takovým pohledem, že jsem ji málem neslyšel.
,,No, já, já jdu na záchod" se sebevědomím v kalhotech jsem hrdě pronesl.
,,Tak až se budeš vracet, zastav se za náma"
Tolik myšlenek v jednu chvíli nepamatuji od maturity.
,,Asi se jim vážně líbim" byla má první myšlenka po tom, co jsem si na toaletě uvědomil, co se stalo.
,,Ty vole, ty mě chtěj. Ty sou jasný." a spousty dalších následovaly. Prostě klasika. No.
,,Ále, ahoj fešáku, copak ty tady, neznáme se odněkud?" zeptala se nezjištně.
,,Asi ne" odvětil jsem chladně.
,,Nehraješ náhodou za Spartu?" pronesla. A opět s tím pohledem, co ztišil její hlas, nebo nevim.
,,Nene" překvapil jsem sebe upřímností.
,,Hrál jsem tam dřív za juniorku ale..."

Nevím, jestli to bylo tím novým parfémem a slečnám nesedl, nebo špatně vybraná barevná kombinace košile/boty. Ale po rychlé otočce k baru se na mě už nepodívaly. Nebo jsem jen zapomněl, že jsem v Kozičce.