Doktor Z Hor

Šel jsem se projít s jedním děvčátkem po Praze. Nebylo zrovna nic na programu, tak si řikám, že se projdu. Aspoň nebudu sám.

Trošku jsem se obával, protože ty první session a především prvních pár minut, není vždycky zrovna procházka růžovou zahradou.

Za 30 minut jsem mohl jít rovnou operovat. Chodí totiž na zdrávku a shrnula mi asi vše, co se za poslední 4 roky naučila.
Takový apendix bych už zvládl vyoperovat heverem. Po slepu.

Ale najednou jsme našli společné téma. Byl jsem to já. Moje nejoblíbenější téma.

Chvilku jsme kroužili kolem mých zdravotních patálií, což mě vyburcovalo k tomu, se i na něco zeptat. Odpovědi mě docela bavili a já začal mít pocit, že bych byl skvělým lékařem.

Dostal jsem na talíř spoustu historek z lékařské praxe, kterým se mi nechtělo věřit. Jedna lepší než druhá a já měl chuť být u toho.

Dokonce jsem se dozvěděl i pojmy z neoficiální lékařské terminologie.
Pobavilo mě, čemu ošetřovatelé říkají dream team. To je tak, když se vám na pokoji sejde někdo v terminálním stádiu a zástupce stařecké demence. Osoba v terminálním stádiu je člověk, jehož život je v cílové rovince. Je to, jako když vypínáte počítač a on vám nabídne aktualizace před úplným vypnutím, s tím, že zde už vám ty aktualizace k ničemu nebudou. Během aktualizování s počítačem nic dělat nemůžete, a přesto vám žere baterku. Stejně tak člověk v terminálním stádiu už jen káká, čůrá a přijímá potravu drátkama. A pak tu máme ty pomatené.
Nechtělo se mi věřit, že tito hrdí majitelé demence, jimž se postupně likvidují nervové buňky, jsou na tolik kreativní, aby zapomenutý ručník v koupelně ospravedlnili gangem, který se tu čas od času mihne a ukradne, co zrovna nejvíc potřebuje. V našem případě červený ručník.

Co mě ale na tom baví nejvíc, že zatímco jeden z obyvatelů pokoje si v klidu umírá, druhý apeluje na dopadení ‘‘ručníkového‘‘ gangu.
Skutečné panoptikum.

Úžasný je doporučený přístup k těmto senilním pomatencům. Údajně nemá cenu je přesvědčovat o tom, že svůj ručník museli někde zapomenout, ale přistoupit na jejich hru, což mi přijde absolutně dokonalé.
Na místo toho, aby jste se stresovali vyčerpávající argumentací, která by stejně nikam nevedla, prostě můžete jednoduše odvětit, že do gangu se infiltrovala sestřička ze spálenin ve 4. patře a údajně už vyjednává o výměně.

Inzerát na ošetřovatele dream teamu by vypadal asi takto:
Hledáme kreativního a veselého člověka, kterého nerozhodí ani hovno.

Dalším bodem, jež mě pobavil, ačkoli bude snad ještě morbidnější než vše, co bylo zmíněno doposud je SMRT, aneb jak ošetřovatelé a zkušenější praktikanti vnímají odchod na onen svět.
Zde by se hodilo citovat, takže budu citovat. ‚, Ale pak už jsem si zvykla haha. To třeba jednou jsem měla den, kdy mi umřeli 3 pacienti. Říkali mi tam sestra smrt. Ráno mi vytuhl jeden, tak mi přidělili další pokoj, abych se z toho dostala. A do oběda mi pošli další dva.‘‘

Chvilkama jsem měl pocit, že se bavíme spíše o akvarijních rybičkách.

Již jsme si prošli demencí, terminálním stádiem a posledním výdechem. Naše cesta pomalu končí, ale ještě si dáme poslední zastávku.

Tedy to, co následuje po té, kdy je doktorem konstatována smrt.
Po řádném omytí mrtvého, se ošetřovatelé zhostí administrativní funkce. Chopí se fixky a na tělo napíšou jméno a čas úmrtí. Jako kdy píšete adresu na dopis. Tím, ale ještě není tělo připraveno k odeslání. Ještě je potřeba podvázat bradu z důvodu, aby se neotvírala při manipulaci pusa. (vypadá to divně) Zde je prostor pro seberealizaci. Volba uzle závisí na ošetřujícím. Často se setkáváme s klasickým tkaničkovým. Ale existují i případy, kdy se mezi zaměstnanci objeví fajnšmekr a nebojí se uvázat volné oušku, nebo liščí smyčku. Dále pak v případě, že dotyčný zemře s očmama dokořán, se použije lepící páska a oči se zalepí. Ano, i mě napadlo, proč je prostě vždycky jen za pomocí ukazováčků nepřivřou manuálně tak, jak vídáme ve filmech. No, prý to nedrží. Další mýtus pokořen.
Nakonec očištěného, popsaného, svázaného, zalepeného vložíme do černého pytle a zařadíme jej do evidence.

 Chtě nechtě. Na kancelářskou práci narazíte všude.

Barvy a Významy

Pár let zpátky, když jsem ještě hrál na Spartě, jsem vídával jednu dívku, a to vždy na stejném místě. Na semaforech, asi 500 m od arény Sparty. Nádherná blondýnka, často v kšiltovce. Byla jako z pohádky.

Vždy se vezla v matném Porsche Cayenne s označením turbo.

V rozmezí 2 let jsem ji na těchto semaforech potkal asi 5x. Vždy jsem ji potkal ve svém prvním skromném městském autíčko žluté dynamické barvy. A vždy byl scénář stejný. Já zíral a ona dělala, že ten ve vedlejším autě jen obdivuje její jednadvacítky kola a koukala před sebe nebo do mobilu. Skoro jsem pokaždé zapomněl, že mám už zelenou. Jen jsem hleděl ze sníženého podhledu na její dokonalej ksichtík. Kolikrát jsem si říkal, co bych udělal, kdyby se podívala. No, zřejmě nic.

Ale jednou se scénář naprosto změnil. Zastavím na semaforech. A koho nepotkám. Princeznu v Porsche. Nasadil jsem klasickej zamilovanej výraz a slintal si na rukáv.

Najednou se z ničeho nic na mě podívala s nádherným úsměvem na rtech. Měla opět tu baseballovou kšiltovku a já málem roztál. Její mrknutí vše korunovalo. Byl jsem jako opařenej a asi ani nechci přemýšlet nad tím, jak jsem u toho mohl vypadat.

Blikla zelená a ona odjela. Ještě chvilku jsem byl mimo a vybavoval si ten její pohled a úsměv dokola a dokola. Pak jsem se začal pomalu vracet do reality.

Nevim, jestli to byl pouze osud a prostě 5x předtím neviděla můj slintající obličej nalepenej na okně ŽLUTÉHO auta hned vedle ní, nebo jen nemá ráda žlutou.

Nakonec jsem ji ale dostal. Jediné co stačilo, vyměnit ŽLUTÉ Punto za ČERNÉ BMW X5, kterým jsem ten den jel.

Do té doby jsem si neuvědomil, jak velký vliv na náš život mají barvy.

Instadiggers

Instagram se vyvíjí a s ním i určité skupiny lidí. Je zábava sledovat, jak se na instagramu objevily určité vzorce chování aby dotyční docílili trošky té ''instaslávy''

Instakomunita je neustále v progresu a já pobaveně sedím na posteli a sleduju, co všechno jsou schopni pro ''lajčík'' nebo follow lidi udělat, nebo pro to, aby pozdvihli svou image.

Budu psát z chlapskýho pohledu ale krásně to platí i opačně.
Teda, možná předevšim opačně.
Takže něco málo ve 4 bodech.

1. Není všechno zlato co se třpytí

Může se ti stát, že ti ''lajkne'' fotku krásná buchta.
Rozhodně neslav předčasně. Na 99% to neni tím, že dobře vypadáš, máš básnický střevo a dotyčná se zamilovala do tvých ''vtipných'' popisků, nebo že sis ráno připravil pěkný vločky s banánem a jahodou.
Vlastně ve většině případů si relativně dobře vypadající osoba vybere k ''olajkování'' přiměřeně nebo jednoznačně ošklivější protějšek, protože právě tam očekává vyšší možnost úspěchu. Získat like.
Zřejmě si se stal obětí hojně využívané strategie. A navíc ti dotyčná nepřímo vkazuje, že jsi docela ošklivej. 

2. Like Wars - Začni mě sledovat první

Aneb olajkuj ji i to, co tam ještě nedala. Ten follow musí přijít.
 

Hasthtag CzechGirl a olajkuj všechny fotky s timhle hashtagem za posledních 24 hodin. Je to investice.

Tady bych z psychologického hlediska označil strategii jako poměrně erudovanou. Neboť zde se setkáváme s využitím pravidla reciprocity v praxi. Zde nehraje roli to, že vůbec nevíte, co to ta reciprocita je ale na většinu lidí vychovaných v civilizovaném světě reciprocita působí. Takže vlastně nevědomky experimentujete, dobrý co.
Reciprocita je vlastně případ, kdy příjemce daru cítí povinnost dar oplatit.

3. Alter Ego - Můj táta má bezva káru

Tak s tím se setkal už téměř každý. A dovolim si tvrdit, že každý z nás už někdy přidal příspěvek se stejným motivem. Aby ostatním ukázal, jak moc se má dobře.

Tady mám teorie dvě.
A) Buď žijeme v době, kdy nasrat ostatní je ta nejlepší věc, co vás ten den může potkat a musíme s ostatníma soutěžit i o to,kdo umí líp naaranžovat pomeranč na barevný prkýnko z IKEI. V horšim případě čí táta má lepší fáro.

B) Nebo jsme prostě dementi.

Předmětem tohohle bodu jsou spíš extrémnější případy.

Příkladem tohohle bodu může být tvůj kamarád, co pracuje v recepci pěkný restaurace. Den co den se fotí s klíčkama luxusních aut, u kterých najdeme tagy jako #LiveTheDream a podobně.

Nebo tvoje kámoška, co jí tata dal pozici ve firmě, kde je platná jak cikánovi solárko, ale každej den tě zaplaví fotkama v sáčku s popiskem, jak se připravuje na důležitou poradu, kde stejně pak jen čumí do mobilu a aplikuje první dva výše zmíněné body.

Jednoduše je hrozně důležité ostatním ukázat, co všechno máte, i když to třeba není ani vaše, že jo.

4 Statistika věda je a poměr je nejdůležitější

Ačkoli většina z těhle lidí neví, co je to aritmetický průměr, za to dobře ví, jak důležitý je poměr.

Každá InstaBorec ví, že musí mít pořádný poměr. Čím větší je rozdíl mezi těmi které sleduji, a těmi, které sledují mě, tím lépe.

Oni by vás třeba rádi začli sledovat, ale oní nemůžou. Sleduje je 2 k lidí a oni sledují 99 lidí. Trojciferné číslo se do kolonky sledování prostě nehodí. To ví přece každej.

V módě je také nakupování lajků a followerů. Ano, vážně. Nakupování.
Mnoho uživatelů si skrze speciální aplikace tyto číselné údaje i kupují.
To už to musíte mít ale slušně pomotaný. Ale to ať si každý sáhne do svého svědomí.


V závěru bych chtěl říct, že instagram je strašně důležitej a správným směrem rozvíjí vaši osobnost. Pokračujte v tom.

Malá Továrna Na Hovínka

Začnu krátkým příběhem o našem mazlíčkovi. Do naší rodiny přibyla fenka s honosným názvem Žofie Von Bahnhof. Je to yorksheer kříženej s dalmatinem s tím, že ty tečky jsou takový rozpitý. Jako špatně natřenej pes po dešti.

Žofinka je hravá, je čilá ale neposlušná. Loužičky vytváří nezávisle na místě a času po celém bytě. Tento 1550 gramových kousek denně vyčůrá přibližně 3x tolik, co váží, což je obdivuhodné.
Nedávno začala štěkat a stále se nám snaží něco říct. Nejplodnější chvíle má tehdy, pokud všichni spí.

Unikátní je její schopnost pohybovat s vlastními výkaly. Libuje si v přenášení částí (ano, pouze částí) svých bobků. Jsou 2 místa, kde můžete na tyto bobky narazit. Přenáší si je buď na sedačku, kde sedíme my, tedy není úplně nemožné čas od času nasahat na zadní straně svých tepláků nějaký ten bobek. Již placatý.
Druhé místo je její pelíšek. To je další věc, kterou mě fascinuje. Svůj prťavý pelíšek klidně sdílí celou noc s bobkem, který se povaluje jen několik centimetrů od čumáčku.

Když jsme se dostali k hovínkům, přichází na řadu hlavní příběh, jehož scénář už se dá předpokládat.

Ještě uveřejním větu, kterou jsem od své mamky často slýchával. ,,Choď v pantoflích!‘‘ nebo ,,Kde máš pantofle?‘‘
A všichni dobře víme, že mamky mají pravdu.
A teď už vám je asi jasné co se stalo.

Budík. Venku tma. Všude tma. Potřebuju si dojít na záchod. Kde mám pantofle? Ále, kašlu na pantofle. Po paměti jsem došel ke koupelně, otevřel si posuvné dveře a hned první krok mi naznačil, že s čůráním budu muset ještě chvilku počkat. Nejdříve sprcha.
Má bosá noha se mi svezla po kluzkém, lehce nařidlém hovínku a já to málem neustál. Hned mi bylo jasné, oč běží. Rozsvítil jsem. Jelikož nejsem silná povaha, dlouhá lajna smrdutého hovínka táhnoucího se dobrý metr od dveří, v mém žaludku vyvolala nejistotu. Dílo bylo dokonáno ve chvíli, kdy jsem dostal ten úžasný nápad nohu zvednout a ze spoda se podívat, jak se takové hovínko na holé noze vyjímá. Střih.
Zvracím do záchodu s hovnem na noze.

Konečně jsem ale po těch letech začal chodit pravidelně doma v pantoflích.

Kamarád říkal, že...

Chybama se člověk učí

(zde se nejedná o vlastní příběh)

Asi po 3. v životě jsem si objednal šlapku. Abych pravdu řekl, 2 předešlé zkušenosti nebyly žádnou oslavou mrdu, nýbrž zklamáním. Proto moc nechápu, že jsem si to lajsnul po třetí. Ale už to ve mně bylo dobrý 2 týdny. Denně jsem projížděl kurví nabídku a zběsile listoval po kozách 4+. Většinou jsem si jen vyhonil a byl klid, nikam jsem nejel, nebo nikam nevolal. Ale věděl jsem, že to stejně brzy přijde. Jako tenkrát a předtimkrát.
Je to jako, když máte u baráku žumpu, kterou musíte čas od času vyvézt. Ty sračky musej pryč, jinak se stane neštěstí.
A přesně tenhle účel to splnilo. Dokonce to stálo stejně jak žumpař, co nám vyváží hovna od baráku. Ironie. Každopádně se cítím poměrně svěží a fajn. Jako když se dobře vyserete, přesně takhle to funguje. Jen ten proces, kdy kadim mě možná baví víc. Ale to je jedno. Jde o ten výsledek.

System of a Down

I kdybych měl garáž plnou aut, stejně si čas od času svezu zadek starou dobrou pražskou tramvají. Nerad bych přišel o příběh, kterým mě poctili 2 středoškoláci během dnešní jízdy.

,,Kámo, tady ten retard je snad na každý fotce. Já ho viděl s Obamou, asi 10x se Stanley Cupem, s NFL hráčema, s hráčem Premier League, i s Ronaldem. Mi řekni, co je na něm tak úžasnýho. Čim se tak liší od jinejch postiženejch, že ho cpou všude?"

,,Děláš si prdel? Downův syndrom ti nic neřiká?"

,,Co? Co to meleš. Mluvim o tom, že ten týpek je všude"

,,Všichni s downem vypadaj stejně ty mentále"

Albert Nobel Einstein Pythagora

S hokejkama se nenudíš...

,,Hele vo vzdělání to vubec není ty vole. Koukni na mě voe, mám základku, ještě sportovní jo a co mi chybí ty vole, chápeš mě ne? Co potřebuju jo, to si vyřídim a co nepotřebuju, to nepotřebuju. Doma si taky se všim poradim, když potřebuju něco vopravit, tak si to udělám taky sám, jako tý základní věci, víš co, ale zvládnu. A taky mě to nikdo neučil.'' povídal s takovým sebepřesvědčením, že by mu to i člověk věřil.

Ale každá mince má dvě strany. O pár týdnů jsem se bavil s již bývalou přítelkyní tohoto relativně úspěšného nejmenovaného hokejisty. A budeme-li měřit úspěch pocitem subjektivního štěstí, rozhodně úspěšný je, vždyť jemu nic nechybí voe.

,,To bys mi nevěřil, co on byl schopnej udělat jo. Tak jsme byli v novym bytě, ale nebyl tam držák na toaleťák. Tak se vytasil, že ho tam nainstaluje. Hrozný rány, vrtačka byla slyšet, trvalo to asi hodinu a půl. Zavolal mě, ať se podívám, že už je to hotový. Krom toho, že místo jedné díry ve zdi byli tři, ačkoli pouze jedna posloužila účelu a šílenýho bordelu všude jsem byla docela překvapená. Čekala jsem něco daleko horšího.
Asi za 20 min jsem šla na záchod. Co myslíš? On ten držák dal tak daleko od záchodu, že jsme tam ani jeden nedosáhli.
Nebo, když jsme spolu byli asi 3 týdny, tak mi frajer přinesl kupu dopisů z bank, pojišťoven, finančního úřadu a podobně. Hodil to po mně a řekl. Ná, když studuješ to IT, ty informační věci, tak mi prosimtě řekni, co po mně chtěj, já v tom mám fakt bordel, oni se neuměj normálně vyjádřit, kdo to má lušit''
Naštěstí mu nic nechybí voe. A je šťastnej. Já chci byt taky uplně tupej. 

Im Sexy And I Know It

Blondýnky a já

Dvě krásný blondýnky na baru se na mě culí už asi 15 minut. Vysoký, kolem 30, postavy jak z photoshopu. Potřebuju to někam posunout. To, že jsou uplně z jinýho světa a z celýho toho zástupu zlatem ověšenejch potenciálních sponzorů čučej zrovna na mě, mi vůbec divný nepřišlo. Protože tyhle holky určitě nejsou takový.

Půjdu na záchod kolem nich, snad se něco stane.

,,Ahoj krasavče, kam tak spěcháš, snad už neodcházíš" pronesla jedna z nich s takovým úsměvem a takovým pohledem, že jsem ji málem neslyšel.
,,No, já, já jdu na záchod" se sebevědomím v kalhotech jsem hrdě pronesl.
,,Tak až se budeš vracet, zastav se za náma"
Tolik myšlenek v jednu chvíli nepamatuji od maturity.
,,Asi se jim vážně líbim" byla má první myšlenka po tom, co jsem si na toaletě uvědomil, co se stalo.
,,Ty vole, ty mě chtěj. Ty sou jasný." a spousty dalších následovaly. Prostě klasika. No.
,,Ále, ahoj fešáku, copak ty tady, neznáme se odněkud?" zeptala se nezjištně.
,,Asi ne" odvětil jsem chladně.
,,Nehraješ náhodou za Spartu?" pronesla. A opět s tím pohledem, co ztišil její hlas, nebo nevim.
,,Nene" překvapil jsem sebe upřímností.
,,Hrál jsem tam dřív za juniorku ale..."

Nevím, jestli to bylo tím novým parfémem a slečnám nesedl, nebo špatně vybraná barevná kombinace košile/boty. Ale po rychlé otočce k baru se na mě už nepodívaly. Nebo jsem jen zapomněl, že jsem v Kozičce.